Bitva u Siffínu
Nejobtížnější problém, kterému Imám Alí (as) musel čelit v průběhu svého chalifátu, byli guvernéři, kteří byli zvoleni v minulosti předchozími chalífy a kteří vládli nad muslimskými teritorii.
Tito vládci nebyli na vysokém stupni zbožnosti, asketismu a oddanosti, aby mohli sloužit jako příklad a vést lid ke správné cestě. Většina z nich postrádala tyto kvality a mnoho z nich se vyznačovalo korupcí, útlakem a proviněním proti majetku lidí.
Někteří guvernéři patřili k těm, jež byli velcí nepřátelé Proroka Božího (saw) a způsobovali mu velké újmy. Mezi nimi byli:
Hakam bin Aas, jenž byl tvrdý nepřítel Proroka Muhammada (saw) a to až do takové miry, že jej i s jeho synem Prorok (saw) z Medíny poslal do vyhnanství .
Walid bin Aqaba bin Abi Mo´it , guvernér Kůfy (Irák) za režimu Uthmána. Tento člověk byl znám svým opilectvím.
Abdullah bin Sa´id bin Aadi byl Prorokův (saw) úředník a zradil jej, proto ho Prorok (saw) propustil a ten pak odstoupil od Islámu. Později jej však chalífa Uthmán zvolil guvernérem Egypta.
Muávija bin Abu Sufyan (syn Abu Sufyána a Hind), guvernér Sýrie (Šám). Když muslimové dobyli Sýrii, Jazíd – Muávijův starší bratr byl dosazen jako guvernér chalífou Abu Bakrem. Později za režimu Umara Muávija převzal vedení po svém bratru. Tudíž rodina Muáviji (banu Umayya-Umájovci) vládla nad Sýrií již 24 let před chalifátem Imáma Alího (as). Muávija vedl život v přepychu a jeho vláda neodpovídala náboženským principům. Choval k Alímu(saw) nenávist, jelikož Alí(as) zabil jeho bratra Handhalu v bitvě u Badru a také jeho strýce Walida bin Utbah a další z jeho příbuzných, kteří jako nevěřící z rodu Qurajš válčili proti muslimům. Nepřátelství , které vůči Alímu cítil, došlo tak daleko,že jej nechal proklínat v mešitách při pátečních společných modlitbách. Když lidé zvolili Alího(as) jako chalífu, on jako jediný slib věrnosti a poslušnosti Alímu nevzdal.
Imám Alí(as) nemohl jinak, než tyto vládce vyměnit za zbožné věřící z řad společníků Proroka Muhammada(saw) a z příkladných věřících. Tato reforma motivovala ty, kteří se cítili poškození, aby se na oplátku sjednotili pod vlajkou Muáviji. Muávija otevřeně vyhlásil revoltu proti chalífovi a proti rozhodnutí o jeho sesazení a odmítl mu poslušnost. Někteří kritici později kritizovali Imáma Alího (as) a mysleli si, že nebyl schopen řídit státní záležitosti a že neuměl takový úkol zvládnout. Oni však nepochopili, že je obrovský rozdíl mezi islámskou vládou a mezi ostatními druhy vlád. Podle náboženských principů jsou nepoctivost, podvody i dobře míněné lži nepřijatelné. V tomto ohledu Imám Alí(as) nemohl souhlasit s Muávijou, který byl k náboženským zásadám lhostejný. I přesto se Imám Alí (as) snažil udržet jednotu mezi muslimy a urovnat situaci mírovou cestou , proto vyslal k Muávijovi posla. Muávija však požadoval potrestat viníky Uthmánovy vraždy.
Na jaře roku 657 vyrazil Muáwija s vojskem bojovat proti Alímu(as) a zastavil na místě zvaném Siffín, které leží mezi Sýrií a Irákem. Byl měsíc Zilhaj, 36 let po Hidžře. Muávija ihned nařídil obsadit břeh řeky Eufrat, aby se tak zmocnil pitné vody. Když dorazil Imám Alí (as) s armádou, trpěli obrovskou žízní . Muávija odmítal vodu zpřístupnit a tak Imám Alí (as) nařídil zmocnit se vody útokem. Útok se zdařil a nyní nebylo nic jednoduššího, než na oplátku nechat Muáviju s vojskem zahynout žízní. Alí však nechtěl oplácet zlo zlem a vyhlásil:
,,Řeka patří Bohu. Nebude žádný zákaz vody pro nikoho, kdokoli si přeje, může si vzít.”
Bitva u Siffínu začala....
Imám Alí(as) se snažil vyhnout ztrátám na životech muslimů, které by způsobila bitva v plném rozsahu, proto byly jednotlivé bitvy omezeny na souboje malých skupin nebo dvojic. Takto proběhl měsíc Zilhaj a započal měsíc Muharram, ve kterém je zakázáno bojovat. Imam Alí(as) se v průběhu Muharramu usilovně snažil vyřešit krizi vyjednáváním a vyzýváním nepřátel k následování Quránu, avšak bez úspěchu. Zdůraznil, že je připravený potrestat viníky Uthmánovy vraždy, pokud na ně Muávija poukáže. Leč Muávija zjevně nehodlal celou záležitost ukončit tak snadno, protože právě záminka Uthmánovy nepotrestané vraždy mu umožnila shromáždit tak obrovskou armádu. Mír tudíž nebyl v souladu s jeho zájmy. V měsíci Safaru po bezúspěšných snahách o mír boj znova započal.
V armádě Alího(as) bojoval i Ammár ibn Yasir, kterému v té době bylo přes 70 let, ale plamen víry v Boha a láska k Jeho Poslu Muhammadu hořely silně v jeho srdci a on válčil jako mladý muž. Musel být velice pobaven setkat se se starými nepřáteli po mnohaletém odstupu v novém souboji. Pro něj byl Siffín připomínkou bitvy u Badru. Když udeřil na Syřany, křičel:
,,Dnes proti vám bojujeme za výklad Quránu, tak jako jsme proti vám bojovali za jeho zjevení za časů našeho Proroka.”
Imám Ahmad bin Hanbal v jeho knize Musnad a Hakim v jeho Mustadrak zaznamenali, že společník Abu Said Al-Khudri řekl, že Prorok Boží řekl Alímu:
,,Ó Alí, právě jako já bojuji proti modlářům za zjevení Quránu, jednoho dne budeš ty bojovat za jeho výklad.”
Mnoho slavných historiků zaznamenalo předpověď Proroka (saw), že Ammár bude zabit stranou přestupníků. A předpověď se naplnila v této bitvě a Ammár - potomek prvních mučedníků Islámu byl zabit.
Edward Gibbon
V tomto krvavém boji projevil legitimní chalífa vznešený charakter založený na lidskosti. Jeho jednotky měly striktně nařízeno očekávat první útok nepřítele, ušetřit ty, kteří se dali na útěk, respektovat těla mrtvých a neposkvrněnost žen zajatkyň. Štědře nabídl zachránit krev muslimů soubojem (dvou mužů), tuto výzvu však jeho třesoucí se rival odmítl jako jistou smrt. Řady Syřanů byly prolomeny útokem hrdiny, který jel na strakatém koni a třímal s nezdolatelnou silou svůj těžký meč s dvojitým ostřím. Pokaždé když porazil rebela, křičel Allahu Akbar (Bůh je Převeliký) a v noční vřavě opakoval toto děsivé zvolání nejméně čtyřistakrát . (The Decline and Fall of the Roman Empire)
Tento válečník byl Málik al-Aštar. Spolu s Imámem Alím zahájili další tvrdý útok a s armádou pokračovali i v noci. Málik se tvrdě a nemilosrdně prodíral ke svému cíli, aby všemu učinil konec. Tento noční boj se zapsal do historie jako Laylatul Harir (noc nářku,kvílení). Muáwija pochopil, že se blíží jeho konec a dal se na útěk. Jeho lstivý poradce Amr ibn Aas vymyslel novou strategii. Nařídil svým vojákům, aby zdvihli napíchnuté listy Quránu na svých kopích jako gesto jejich přání svěřit spor k Božímu Soudu podle Svatého Quránu a zabránit dalšímu krveprolití.
R. A. Nicholson
Obrovská bitva se odehrála u Siffínu, vesnice na břehu řeky Eufrat. Alí již téměř vyhrál, když jej Muáwija přelstil trikem. Nařídil svým vojákům připevnit kopie Quránu na svá kopí a křičet:,, Tady je Kniha Alláha, nechtˇ rozhodne mezi námi.” A tento mizerný trik zabral. V armádě Alího bylo spousta náboženských fanatiků, na které to silně zapůsobilo. Ti nyní vyskočili dopředu a hrozili, že zradí svého vůdce, pokud jejich věc nepředloží Quránu. Marně Alí protestoval proti vzbouřencům a varoval,že jej vedou do pasti a to ve chvíli, kdy již měli vítězství téměř v hrsti. Neměl na výběr jinak, než se poddat a jmenovat jako rozhodčího muže pochybné loajálnosti, Abu Musu as-Ašari, jednoho z nejstarších společníků Proroka. Muávija za sebe jmenoval Amra bin al-Aas, jehož vychytralost napomohla k rozhodujícímu manévru.
(A Literary History of the Arabs, p. 192, 1969)
Zrádcům v Alího armádě vůbec nedocházelo, že kdyby měl Muávija a Amr bin Aas sebemenší respekt ke Svatému Quránu, tak by je již dávno přizvali ke Slovu Božímu jako rozhodci v jejich sporu, atˇ již před nebo v průběhu bitvy, to však neučinili. Vzpomněli si na Qurán až ve chvíli, když jim náhle hrozila porážka a destrukce syrské armády. Vůdci jednotlivých kmenů Alího armády tvrdě naléhali, aby odvolal Málika z boje. Málik obdržel zprávu, že pokud mu je život Alího drahý, musí se vrátit. Malik se vracel z téměř vyhrané bitvy, donucen a polykajíc zlost a ostře vojáky napomenul za zradu a hloupost. Zrádci však hrozili mečem i Málikovi.
Bitva skončila a začala velezrada....
Alí všechny varoval, ža se jedná o trik, a že výzva ve jménu knihy Alláha je jen lest, která je připraví o vítězství a že nepřátelům jde pouze o záchranu před porážkou. Avšak Muávijovo zlato a slíbené pozice měly větší efekt.
I přes Alího námitky lidé zvolili Abu Musu Ašari jako rozhodčího proti Amru bin Aas ze strany Muáviji. Ti se dohodli na setkání za 6 měsíců na místě zvaném Adruh, kde vynesou verdikt ve sporu obou stran ve světle Quránu.
Když se Imám Alí (as) vrátil zpět do Kůfy, chtěl se pustit do reorganizace správy muslimské společnosti, byl však v důsledku propuknutí nové rebélie ve své armádě nucen své plány odložit….
Dohoda o příměří byla uzavřena 13.dne měsíce Safar, 37 let po Hidžře. Když se Alí vracel s armádou domů, skupina asi 12000 mužů začala postupovat směrěm ke Kůfě odděleně.
Hlásali fanatické myšlenky, že věřící jsou si rovni a nikdo nemůže nad nikým vládnout. Své přesvědčení prokazovali sloganem ,,La hukm illa lillah’’- vláda a soud patří jen Alláhu. Byli velice nespokojeni nad uzavřeným příměřím v Siffínu, i když to byli právě oni, kteří mezi prvními složili zbraně a odmítli bojovat, když nepřítel sehrál lest. A byli to take oni, kteří donutili legitimního chalífu příjmout arbitráž a konkrétního rozhodce.
Usadili se v blízkosti Kůfy v místě zvaném Harura, odkud začali plenit a pustošit sousední území, zabíjet nevinné lidi a ve skutečnosti každého, kdo nesouhlasil s jejich anarchistickým pohledem na vedení a politiku.
Říkalo se jim Kharidžité (Khawaridž), neboli rozkolnící. Vinili Alího, že se prohřešil a že měl rozsudek ponechat Alláhu a nebo bojovat dál. Naléhali, aby začal proti Muávijovi znova válčit. Alí jim však vysvětlil, že nepochopili výraz ,La hukm illa lillah’ a že přijetím arbitráže se nijak neprovinil vůči příkázáním Quránu, proto nemá důvod k pokání. Zdůraznil však, že hřích leží na jejich bedrech. Díky jejich svéhlavosti odmítli bojovat a donutili jej odvolat Malika al Aštara z boje ve chvíli, kdy byl blízko vítězství. Následně Alího přinutili k přijetí arbitráže a konkrétního zástupce, který byl ze všech nejméně schopný. Imám Alí pak dodal,že teprve pokud arbitráž neproběhne v souladu s Quránem a spravedlností, tak jí zamítne a bude nucen proti nepříteli znova bojovat. Závěrem je napomenul za to, že chtějí porušit příměří, ke kterému jej sami donutili. Kháridžité odmítli příjmout slova Imáma Alího a očekávali rozhodnutí Amra al Aas a Abu Musy Ašari.
Usnesení rozhodců
Rozhodci se spolu ze 400 zástupci z obou stran (dle pravidel dohody) setkali v Adruhu. Také spousta dalších muslimů si přišla vyslechnout verdikt ohledně dalšího osudu muslimské společnosti.
Samotná arbitráž se však proměnila ve frašku a fiasko. Rozhodnutí zástupců bylo nad rámec jejich pravomoci. Amr bin Aas a Abu Musa al-Ašari se shodli, že je v zájmu muslimské ummy, aby sesadili jak Alího tak Muáviju a zvolili si nového chalífu. Z čeho vlastně Muáviju chtěli sesadit, když nebyl ani chalífa a ani jej nikdo na tuto funkci nenavrhl? Ani jeden z nich neobdržel zmocnění vynášet rozsudek ve věci chalifátu nebo k sesazení či zvolení chalífy. Na druhé straně Alí byl legitimní chalífa, který byl zvolen muslimy. Muávijovi stoupenci usilovali o pomstu za vraždu Uthmána. Muávija je přesvědčil, že za jeho vraždu je zodpovědný Alí a to byl take důvod, proč bojovali u Siffínu. Nevedli boj proto, aby posadili Muáviju na trůn. Rozhodčí však neprošetřovali původ občanské války. Diskutovali pouze o chalifátu a jediná věc, kterou nekonzultovali byl samotný Vznešený Qurán.
Rozhodci také zapomněli na Prorokova slova :
,,Alí je nejmoudřejší, nejlepší soudce a je nejlepší z vás všech. Odporovat jeho rčením a úsudkům je jako odporovat mně, odporovat mně je jako odporovat Alláhu a to je rouhání.’’ (Ahmad –Musnad, Al-Khawarizmi-Manaqib, Mir Said ibn Ali Hamadani-Mawaddat al-Qurba, Abu Bakr al-Bayhaqi –Sunan)
Když nadešel čas vyhlášení výsledku arbitráže, Amr ibn Aas dal úmyslně přednost Abu Musovi, aby vynesl jejich společný verdikt jako první. Když Abu Musa veřejně navrhl sesazení Alího i Muáviji, delegace Iráčanů zůstala omráčená. Na to povstal Amr bin Aas a šokoval jak Abu Musu, tak všechny přítomné:
,,Muslimové, všichni jste slyšeli, co Abu Musa řekl ohledně sesazení Alího jako chalífy. Souhlasím s jeho rozhodnutím a prohlašuji, že Alí je zbaven své funkce. A na jeho místo jmenuji Muáviju jako chalífu…’’
Tato arbitráž se konala v Ramadánu, 37 let po Hidžře (únor 658 n.l.). Muávijovi se díky lstem podařilo uniknout jisté porážce u Siffínu. Ztráty byly obrovské. Muávija ztratil 45 000 mužů a 25 000 mužů bylo zabito na straně Imáma Alího (as).
Iniciátoři bitvy u Basry spolu s Muávijou a Amrem ibn Aas rozpoznali velkou příležitost ve vraždě Uthmána a chopili se jí. Odplata za jeho krev byla pozlátkem, které poskytovalo váženost jejich touze po moci. Mrtvý Uthmán měl pro ně větší hodnotu, než Uthmán živý. Proto poskytli maximální pomoc, aby byl mrtev. Ale když byl mrtev, tak bylo pro ně přímo povinností, aby spáchali masovou vraždu ve jménu odplaty za jeho atentát.
Bitva u Basry a bitva u Siffínu byly masovou vraždou diktovanou politikou založenou na touze po moci.